O tom, že vztahy v rodině mohou být někdy velmi složité, asi není třeba hovořit. Často se je pak snažíme napravit. To ovšem mnohdy není tak jednoduché, jak bychom si mohli myslet. Pokud skutečně chceme, aby spolu rodina vycházela, musíme dodržovat několik zásad.
Tou první je, že bychom měli zvážit, zda vůbec má cenu se o něco pokoušet. V naprosté většině případů je totiž potřeba změna přístupu všech členů rodiny, k čemuž mnohdy nejsou zdaleka všichni ochotni. Pokud máte v rodině někoho, o kom víte, že není schopen či ochoten se za své chování omluvit či změnit přístup, pak je vaše snažení marné.
Pozor bychom si také měli dát v případech týrání. Pokud některý z členů rodiny skutečně týrá jiného (nebo i více), a to ať už fyzicky, nebo (což bývá častější) psychicky, měli bychom takového člověka odstřihnout. Zde rozhodně nepomůže snažit se jej pochopit. Ano, můžeme mu zkusit vysvětlit, proč a jak druhým ubližuje, ovšem pokud to nechce slyšet a chápat, pak není šance, že by své chování změnil.
Dále je potřeba, aby si všichni přiznali, kde dělají chybu. To se týká i těch, kteří se o nápravu pokouší. Snad s výjimkou dětí není téměř nikdo bez viny, a často je snazší vidět chyby na druhých než na sobě. To je něco, na čem bychom měli pracovat. Jen tady pozor, abychom nespadli to pasti, kdy chování druhých omlouváme tím svým – pokud se jedná dospělé lidi, pak jsou za to, co dělají, plně zodpovědní.
Následovat by měly upřímné omluvy. To ovšem neznamená jen říci „je mi to líto“, neboť to je jen začátek. Pokračovat by se mělo tím, že uznáme svou vinu, a jako poslední pak řekneme, jak svou chybu míníme odčinit. Ano, mnohdy to není snadné, avšak věřte, že je to osvobozující pro všechny zúčastněné. A především to může pomoci dát rozhádanou rodinu zase dohromady, což je jedna z nejdůležitějších věcí, které máme.